Milé čtenářky a čtenáři zpravodaje Troppauer Nachrichten,
už zase uběhly 2 měsíce, naše děti a vnoučata, nebo taky už pravnoučata, pomalu ztrácejí svůj radostný výraz, školní prázdniny se již blíží svému konci. A to pro mě nepřehlédnutelné znamení toho, že opět musím usednout ke svému počítači a začít psát úvodník dalšího vydání Tropppauer Nachrichten. Ještě, že venku prší a tak se venku stejně nic dělat nedá.
Ale mým úkolem při tomto psaní přece není lamentovat, ale psát o tom, co se ve spolku za ony 2 měsíce událo.
Poté, co jsme první polovinu tohoto roku slavnostně zakončili připomínkou 25 let existence našeho spolku, začaly vlastně hned školní prázdniny. Tedy doba, která bývá novináři označována jako okurková sezona. Je to doba dovolených, ve které se toho neděje mnoho, o čem by se dalo psát. Pro novináře tomu letos tak asi nebylo, ale pro náš spolek už. Ani ne tak proto, že by se ve spolku vůbec nic nedělo. Spíše jen pro to, že naše setkávací středisko přešlo na prázdninový rytmus. Otevírací doba střediska se tak omezuje pouze na jeden den v týdnu. Zpěv lidových písní si dává dovolenou. A taky výbor si dopřává dvouměsíční parlamentní prázdniny. Člověk by pomyslil, že prázdniny jsou idylickou dobou nicnedělání. Jenomže tak tomu, bohužel, není.
Hned na začátku prázdnin jsme vypravovali dva mládežníky na letní tábor do Rumunska. Mohlo by se říct, že vypravit dva mládežníky, 16tiletého hocha a 17tiletou dívku, a spolu s nimi ještě jednu stejně starou dívku z hlučínského spolku, není pro spolek žádným problém. Jenomže, oni měli nastoupit do autobusu, který odvážel do Rumunska, v neděli ve 2 hodiny v noci. A to někde na Černém Mostě v Praze. Nechat takto mladé lidí potulovat se v noci někde po Praze samotné, jsme pokládali za nebezpečné. A když jsme pak zjistili, že autobus, které poveze i účastníky z Česka vlastně vyjíždí z Opole, kam je z Opavy jenom nějakých 130 km, snažili jsme se o to, aby mohli přistoupit tam. Po mnoha telefonátech se nám skutečně podařilo toto vyjednat. Tak museli naši 3 účastníci sice ztrávit o 6 hodin více v autobuse, al za to mohli z domu odjet o celé 2 hodiny později.
V červenci, tedy v prvním prázdninovém měsíci, taky vyšly Troppauer Nachrichten. A i s jejich vydáním je spojeno dost práce. A to, nejen s jejich přípravou až do tisku, ale taky s jejich distribucí. Zde mohu jenom doufat, že k vám, jejich čtenářům, dorazily v pořádku.
V červnu navštívila naše Setkávací středisko skupina poutního zájezdu do Slezska pořádaného nadací „Kirche in Not“ (církev v nouzi), vedená profesorem Rudolfem Grulichem. Protože zájem o tuto poutní cestu předčil očekávání, připravil Profesor Grulich druhou cestu se stejným obsahem v srpnu. Na 3. srpna jsem tak pro ně připravili opět procházku našim městem, která byla zakončena mší sv. v konkatedrále. A stejně jako v červnu, tak i v srpnu, navštívila odpoledne skupina naše BGZ. Opět bylo pro ně připraveno pohoštění, opět byli seznámeni s životem německé menšiny, a opět následovala velice živá diskuze, která, stejně jako v červnu, musela být ukončena, aby hostí stihli večeři. Nebyla to ale jediná skupina, pro kterou jsme připravili procházku našim městem a setkání v BGZ. V mikrobusu přijel navštívit své rodné město pan Martin Buttenmueker se svým bratrem a dalšími rodinnými příslušníky. Přivítali jsme taky skupinu 44 krajanů z Jiatebníku. Ti se do Opavy a svého rodného Jistebníku vypravili přes Budapešt. A protože Jistebník patřil kdysi do okresu Bílovec, připravili jsme pro ne i prohlídku Bílovce. Velice zajímavá návštěva k nám přicestovala sice ze Šumperku, ale byl to historik, pán Ondratschek z Berlína. A čím byla tato návštěva tak mimořádně zajímavá? Procházka našim městem většinou začíná, ale i končí, v centru města. S panem Ondratschkem jsme ale procházku zahájili na hřbitově. A to na židovském hřbitově. I když já osobně hřbitov navštěvuji poměrně často, jsou zde hroby mnoha mých příbuzných, ale i rodičů mé manželky, musím se přiznat, že na židovském hřbitově jsem již dlouho nebyl. Naposledy jsem jej navštívil snad někdy za mlada. My všichni 3, kteří jsme tedy židovský hřbitov navštívili, jsme byli jeho stavem otřeseni. Také v centrální části opavského hřbitova jsou zchátralé hroby, o které se nikdo nestará. A nejsou to jenom opuštěné německé hroby. Židovská část opavského hřbitova ovšem vypadá, v porovnání s jeho centrální části, mnohem zpustlejší. A to nejenom staré hroby z předválečného období. To by se sand ještě dalo pochopit. Ale i hroby z poválečného období někde do 60tých let minulého století. Náš dojem je, že se na tom nepodílel jenom samotný zub času, ale taky vandalismus. Myslíme si, že by se židovský hřbitov měl upravit a to město svým někdejším obyvatelům skutečně dluží.
Dalším přáním pana Ondratska bylo navštívit hrob slezského básníka Petra Bezruče. A když jsme byli i na centrálním hřbitově, navštívili jsme i hroby jiných významných osobností města.
Odpoledne se pak pan Ondratschek setkal se členy našeho spolku v Setkávacím středisku.
V červenci jsem taky využil nabídku Vzdělávacího a sociálního díla (BUSOW) na lázeňský pobyt v sanatoriu Klimkovice. A, ačkoliv jsme oba, moje manželka i já, měli zajištěný třítýdenní pobyt, dozvěděli jsme se u příjmu, můj pobyt v sanatoriu bude o jeden den kratší. Jistě, nic neřešitelného. Jenom, na mém poukazu bylo uvedeno, kdy můj pobyt v sanatoriu skončí a hned na to následovala návštěva skupiny Prof. Grulicha a moje manželka, která měla pobyt hrazený ze zdravotní pojišťovny, pobyt nemohla o ten jeden zkrátit. Musel jsem se tedy a dostát svým povinnostem potom znovu jet do sanatoria pro ženu. Jinak ale to bylo 20 krásných dnů naplněných všemožnými procedurami – magnetoterapie, masáže, cvičení, vodní gymnastika. Nejvíce jsem si ale liboval koupání v bazénu v teplé jodobromové vodě. Oněch 20 dnů sice rychle uběhlo, ale prázdniny ještě nějakou dobu trvaly. A tak jsem mohl zbývající dny prázdnin, poté co jsem splnil své povinnosti vůči spolku, trávit na své chatě v Jeseníkách.
Ještě jednu, ne zrovna příjemnou zprávu, jsme během prázdnin obdrželi. Již několik let jedná náš spolek o zřízení pamětní desky, která by připomínala nuceně vysídlené německé obyvatelstvo našeho města. Ještě na jaře jsme byli při osobním jednání ubezpečování majitelem domu na Ostrožné ulici, Dr. Smičkou ubezpečeni, že pod dokončení rekonstrukce bude moci být deska na domě umístěna. Teď je ale všechno jinak. Dr. Smička svůj souhlas, který před časem potvrdil i písemně, nyní odvolal. Sice ne písemně, ale nicméně platně. To znamená, nejen, že stojíme opět na začátku, ale taky to, že musíme se pokusit získat zpět již zaplacenou zálohu po firmě WINRO
Po prázdninách pak opět začne plně naplněná a uspěchaná doba. Hned o druhém víkendu v září to bude účast na kongresu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Plzni. O týden později účast na již 21. Pouti tří národu na Maria Hilf u Zlatých hor a následně seminář v Beskydech. Ne jinak to bude v říjnu. Ten začne Velkým kulturním setkáním v Praze, a jeho vyvrcholením pak bude od 13. Října náš seminář. Opomenout nemohu ani na naše mládežníky. Pro ně připravujeme na 19. 10. Zajímavé odpoledne. Ale již na 20. Září připravujeme setkání s našimi jubilanty.
O nějaké okurkové sezoně tak nemohlo být ani řeči.
Váš předseda Ing. Hans D. Korbel